Mám ráda, když mi shrneš pramen vlasů.

Mám ráda to hlučné ticho našich hlasů.

Mám ráda, když rozerveš oblohu a přivoláš noc.

Mám ráda, když mě přepereš a ukážeš, kdo z nás má moc.

Mám ráda, když mě neseš v náručí do peří.

A pak mě na chvilku silně opřeš do dveří.

Kousnu tě do rtu, i když vím, že to nemáš rád.

Ale chci abys věděl, že by ses měl trošku bát.

A ty tiše sykneš “dost”.

V tvém hlase cítím malou zlost.

A tak stisk povolím.

A všechno ti dovolím.

Nemluvíš a dýcháš tiše.

Cítím tě v sobě hluboko v břiše.

Ty jsi tichý a já hlasitá.

Oba si to užíváme dosyta.

Mám ráda, když začnem k večeru a končíme se svítáním.

Mám ráda, když zbytečně neztrácíš čas nad dlouhým vítáním.

Jenže ty ho neztrácíš ani loučením.

Dostanu snídani, kratičké objetí a několik týdnů ticha.

Opláchnu obličej vodou, co je jako led.

Odrazu v zrcadlu vzdychnu “tohle bylo vážně naposled”.

A pak se zničehonic ozveš.

Nejspíš na sklínku nebo na jídlo mě pozveš.

A já hloupá kývnu. Opět.

Chceš se jen přátelit, mít sex a jinak nic.

I přestože víš, že já chci mnohem víc.

Otráveně se hájíš:

“Já ti to říkal, vždyť to víš.”

Tohle jsou jen alibistický kecy,

to ví i malý dítě přeci.

Jestli chceš být kamarád,

měl bys mě mít trochu rád.

Tím myslím, neubližovat.

Když mi to říkáš narovinu, 

myslíš si, jaký nejsi rovný chlap,

ale je to jen zvířecí pud a nelidský chlad.

Jestli mě máš rád a nechceš mi ubližovat,

měl bys říct “nemůžeme v tom pokračovat”.

Neměl bys čekat na mé slabé chvilky a sobecky brát,

když víš, že to co chci, mi nechceš dát.

A záměrně říkám, že nechceš, ne že nemůžeš.

Oba víme, že v tomhle jen alibisticky mně i sobě lžeš.

Jsme v tom oba, jen si vzpomeň,

mezi polštáři jsem v noci byla já i ty.

Tak mi tady prosím nehraj na city.

Že jsem do toho šla, tak si za to můžu a ty jsi bez viny.

Jenže tahle situace má dvě roviny.

Není to o tom, kdo z nás vyhrál a kdo prohrál. Tohle není soutěž, ani trochu.

Tak konečně přijmi svou část viny, milý hochu.

Buď oba vyhrajem,

nebo oba prohrajem.

Podle toho, co se tu děje,

vidím, že ty jsi ten, kdo rád jen bere.

A popravdě? Tohle už mě vážně sere.

A proto jestli mě máš opravdu tak rád,

tak mě nech prosím odejít a přestaň brát.

V téhle hře oba zatím prohráváme a balancujem na útesu.

Ale já těch proher mám za sebou příliš a další už zkrátka neunesu.

A proto znovu říkám, jestli mě máš rád,

nech mě prosím jít a přestaň brát.