V kapičkách smutku se schovávám před světem. Už třicet čtyři let.

Maličká, bezbranná. Co kolem ní se topí svět.

Odešlas. Odešels.

V bezbřehém moři slz pluje postýlka. Bílé peřinky, bílý polštář.

Na samém dni temnoty maličký pomník, maličký oltář.

Ve velké místnosti dvacet kolébek. V jedné jsem já.

Všichni jsme plakali pro ty, co odešli. Pro matky, pro otce.

Jak moc těžké je pro dítě zjistit, že tě tu nechali, že tě tu nikdo nechce.

O osm týdnů později tvá hlavičky s černými vlásky,

choulí se v náručí, v naději lásky.

O dalších osm týdnů později tvá hlavička s vlasem havraním

je zpátky v místnosti, kolem dvacet postýlek.

Ty v jedné z nich,

v titěrném vězení.

O rok později tě do svého domu nesou jiné ruce.

Od té doby tvým denním chlebem bití je, křik a kopance.

Má křehká, maličká. Vzpomínám na tebe.

Modřiny zmizely, rány se v jizvy spojily.

Má milá, rozmilá. Držím tě u sebe,

aby teď kolem nás slzy už nebyly.