Přivoním ke střídce chleba a křupavou kůrku rozlomím vedví. Třetí hrnek kafe tiše stojí na stole a oči mi těkají po displeji iPadu. Ráno jsem dočetla knihu a načala novou. Chybí mi text. Chybí mi čtení, chybí mi psaní.

A tak jsem si uvařila kafe, opřela nahá předloktí o studenou desku stolu a začala se probírat texty, které mám v šuplíku. Lépe řečeno ve složce.

Vrtkavé stožáry, nazvala jsem pracovně složku, kam si ukládám nepublikované texty za poslední téměř dva roky. Třetí kafe mi dodává kuráž a tak samu sebe překvapím, když do tichého bytu nahlas pronesu “vydám ji”. No ano, vydám. Přesněji řečeno ilustruju, udělám sazbu a pak si ji v tiskárně nechám natisknout a svázat. V jednom jediném kuse. V jednom jediném nákladu. Pro mě. Pro mě pro teď. Pro mě za pár let. Pro mě, až mi stříbrné prameny budou hladit vráskami zbrázděnou tvář.

Posledních pár let bylo barevných. Na můj vkus možná až moc a někdy mám pocit, že se všechny ty barvy současně slily do hutné šedi, která dusí a lepkavě zavírá ústa. I přese všechno v té neprospustné šedi, která navenek může hýřit pestrobarevnými fáborky a při pohledu zvenčí působit spíš legračně, vnímám spoustu cest a cestiček. Na první pohled nejsou v šedivém chumlu vidět, ale já o nich vím. Sama jsem je vyšlapala. Některé byly slepé, jiné mě dovedly na různá místa. Do různých časů se zapomenutými vzpomínkami.

Vrtkavé stožáry. Ano, vrtkavé stožáry na mě v té šedi neúnavně číhaly a svou monumentálností budily dojem stability. Lživě. Teď už to vím. Pečlivě jsem je obhlédla ze všech nynějších úhlů, osahala nynějšími dlaněmi zdrsněnými vším možným.

Srkám posledních pár doušků té černo-černé radosti v hrnku a oči mi padnou na okenní tabulku. Sněží. “Ale proč?”, ptám se sama sebe polohlasně. “Vždyť je skoro konec dubna?” Útržky vloček s tichým hřmotem buší do okna a pak odevzdaně kloužou dolů na parapet. Tiše tam pár chvil leží, dokud se jedna nevpije do druhé a následně se společně nerozpustí.

Těch pár chlácholivých teplých dní ve mně vyvolalo pocit, že jaro je tu. S neoblomnou jistotu jsem uklidila zimní kabát a vytáhla jarní bundu. Bláhově. Nakvetlé narcisy, co v parku pod oknem ještě pár dní před tím egoisticky točily své květy ke slunku a tvářily se jako floristické stožáry mezi malichernými krokusy a prvosenkami, teď jen vrtkavě odolává náporům větru, ve kterých se vločky začaly mísit s deštěm.

I mé vzpomínky, kdysi pevné stožáry, dostaly posledních pár měsíců v poryvech větru zabrat. Proto je uschovám do textů a svážu do knihy. Abych jednou, až se budu ptát proč, znala odpověď.