Převalila se a zabalila hlavu do peřiny. Odmítá se smířit s novým dnem. Ještě si nestihla odprožít ten včerejší a už se na ní valí další. Neochotně vstala, zapnula kávovar, který ji rozčiluje a přesto jej má ráda. Hrnek se pomalu plní ranním objetím. Ten moment. Ten, před prvním douškem, kdy dychtivě nasaje vůni kafe, a ví, že bude dobře. Tenhle moment má nejradši. A tak na sebe nespěchá. Nejspíš se na to i svlékne.

Zjizvená, ale zahojená. Na stejném místě, přesto o míle dál. Křik utichl a šepot hladí. Dobře je. Tak, jak má být.

Viktorie přemýšlí o všech událostech. Mluvila a mluvila, zůstávala. Potom ztichla.

Zeptala se. Na oplátku dostala výčitky, vztek a dětinské kopání všude kolem sebe.

Špičku jazyka zabořila do vaničky se zmrzlinou. Čekala konfety, ohňostroj a veselé pištění obecenstva, které nepřišlo. Nestalo se nic. Pod jejím teplým dotykem nikdo neroztál. Ani ta proklatá zmrzlina. Možná. Možná? Možná že své teplo nabídla někomu, kdo o něj vůbec nestál. Viktorie vstala. Vrátila vaničku čokoládového chladu do mrazáku a tiše odešla. Bez jediného slova. Jinam. Tam, kde je někdo, kdo o její teplo stojí. Tam, kde zmrzlina taje už při letmém dotyku špičky jazyka. Na vinu totiž musí být dva.

“Souhlasím”, odpověděla Janě a pokračovala, “nehledě na pohlaví, věk i planetu, na které žije; kdo hledá perfekcionismus, nenachází nic…” zakončila a velkým douškem dopila zbytek kafe. Pokojem se rozlilo teplé slunce i vřelé objetí. 

Stála tiše a v ústraní. A pak se zrodila. Kvete. Sice smutně, ale kvete. Voní. Ona.