Dopsala odstavec a neslyšně si odfrkla. Opřela se nahými zády o ledový radiátor a pevně sevřela víčka. Vyjádření vlastního já je hlavní potřebou lidské přirozenosti, proto píše. I když to někdy bolí, i když to často nedává smysl.

Když Petr vstoupil do místnosti, trhla sebou. Neslyšela ho přijít. Myšlenky jí bubnovaly do spánků tak hlasitě, že přehlušily celý svět kolem.

“Dáš si kafe?”, zašeptal jí do ucha hned potom, co jí shrnul spadlý pramen vlasů z čela.

Prudce se otočila a kousla ho do rtu. Vrazil jí facku, aniž by to stihl promyslet. Sám sebe překvapil. Magdu to ani moc nepřekvapilo. Jejich vztah byl barevný, nebo alespoň tak to kdysi popsala své terapeutce.

Když před ní postavil květovaný hrnek vonící jako obejmutí, vyzývavě se na něj podívala. Petr se posadil k Magdě. Horká záda se jim lepila k chladnému plechu. Zvedl hrnek k jejím ústům a nechal ji usrknout. Za jiných okolností by to považovala za vřelý, skoro až romantický výraz péče, možná by to i přesně tak popsala v nějaké ze svých dřívějších povídek. Dnes ne. Dnes ne!

Petr pozoroval hebký samet Magdiných stehen, odložil hrnek nedopitého kafe a políbil ji na koleno. Pokračoval pomalu, ale jistě, dokud se jeho jazyk nedotkl černé krajky, střežící jeho cíl.

Poslední dny jsou stejné, jeden jako druhý. I přesto Magdě koloval v žilách paralyzující strach. Když naposledy prudce zalapala po dechu, musela si to přiznat. Miluje Petra. Miluje ho a současně nenávidí do morku kostí.

“Měla bys psát, lásko. Nechám tě v klidu a půjdu si ještě něco připravit na zítřek. Kolik ti toho ještě zbývá?”

“Dneska to dopíšu. Už přesně vím, jak ten závěr bude vypadat”, zašeptala.

Když za sebou Petr až příliš tiše a láskyplně zavřel dveře, sáhla si pod sukni. Ještě pořád byla mokrá. Usmála se a přisunula si texty blíž. Ve skutečnosti už měla povídku dopsanou, ale čekala s touhle zprávou až na večer. Až na chvíli, kdy bude Petr příjemně unavený. Trochu se opijí a znovu pomilují. Pak mu to řekne.

“Bude se jmenovat O tom, co z nás zbylo”, oznámila mu sotva vešel do pokoje.

“To je trochu laciné, nemyslíš?”, odpověděl Petr po chvilce zamyšlení.

“Jo. Je. Je to dost laciný. Jenže literární konzumenti ani nakladatelství nechtějí nic, co by se vymykalo mainstreamu”, opáčila Magda sebejistým hlasem.

“Počkej, chceš mi tím říct, že už to máš opravdu dopsané?”

“Jo. Mám to fakt dopsaný.”

“A co bude teď?”

“Co kdyby sis mě znovu vojel a pak mi konečně sundal ty pouta?”

Petr zaváhal. Ruka v kapse pevně sevřela klíč, který tam nosil už dva týdny. Když mu to Magda poprvé navrhla, pohádali se. Strašně ji seřval, Magda do něj bušila pěstmi jako zběsilá. Křičela, brečela a nakonec prosila.

“Potřebuju cítit bolest. Potřebuju cítit strach. Potřebuju cítit bezmoc. Bez toho nenapíšu ani jeden posranej odstavec!”, vyštěkla na něj nakonec zoufale. Petr to nechápal. Znal Magdu už skoro rok, znal její věčné nahoru, dolů. Věděl, že je temperamentní, dokonce to na ní miloval. Teď to na ní nenáviděl. Vlepil jí facku, aby se probrala, ale jako by jí to tehdy ještě víc nabudilo. Milovali se pak několik hodin. Jejich zpocená těla tuhla vyčerpáním, ale nedokázali se od sebe odtrhnout, nedokázali s tím přestat.

Ráno mu bez jediného slova podala pouta. Nejdřív se mu ta představa hnusila, ale pak jí pevně sevřel zápěstí a dovlekl do kuchyně. Když Magdu poutal k topení, chtělo se mu vzteky brečet i řvát. Neudělal ani jedno. Mlčky se zvednul, věnoval jí ostrý pohled a odešel do práce. Ten den zůstal v kanceláři o několik hodin déle než obvykle. Bál se přijít domů. Bál se pohledu, který se mu v kuchyni naskytne.

Když se konečně došoural domů, našel Magdu uslzenou mezi popsanými archy papíru. Ten den už spolu nepromluvili.

Petr mlčky stál a křečovitě svíral skleničku s ginem. Magda znovu zopakovala svou poslední otázku, “Co kdyby sis mě znovu vojel a pak mi konečně sundal ty pouta?”

Položil skleničku na stůl a trhnutím si k sobě Magdu otočil zády. Chvíli na ní jen zíral, pak jí prudce sáhl pod sukni a stáhnul kalhotky. Poslouchal, jak se jí zrychluje dech a tělo nekontrolovaně chvěje. Držel ji pevně a když stisk povolil, odstrčila ho od sebe a otočila se k němu čelem.

“Chci ti vidět do tváře”, zadýchaně hlesla a volnou rukou nahmatala rukojeť.

“Proč?”, zasípal.

“Ani nevím”, tiše odpověděla zatímco co vytahovala nůž, aby mohla jeho čepel znovu pomalu ponořit do Petrovy hrudi. “Ani nevím, lásko.”

Když za sebou zabouchla dveře bytu a sbíhala dolů, došlo jí to. Správná odpověď nás často napadne až cestou ze schodů.

“Protože z nás nezbylo nic, lásko”, zamumlala a vyběhla na ulici. Řidička nestihla vykřiknout ani dupnout na brzdu a vzduchem se rozlehlo ohlušující ticho.