V noci se plížíš ve stěnách mého bytu. Dlouhé drápy ryjí do omítky a ta skučí strašným skřípěním, které neslyší nikdo, jen já.

Obcházíš kolem mě a čekáš, až se probudím.

Přichází ráno a já se neprobouzím. Netrpělivě odlamuješ kusy omítky a ta ti ulpívá za nehty. Zničíš si je a bude to moje vina. Jak jinak.

Přichází poledne a já stále spím. Nebo to alespoň před tebou i před sebou předstírám. Bojím se otevřít oči, protože vím, co přijde.

Ty černé díry místo očí. Ty vyceněné zuby v rozšklebené tváři beze rtů. Ty propadlé lícní kosti.

Je poledne. Rozlepím oči a tvá šedavá lebka bez očí a beze rtů je těsně u mé tváře. I bez očí mě probodáváš zlým pohledem. I beze rtů a bez jazyku mě častuješ jedovatými slovy.

Mám strach. Nedýchám. Předstírám, že jsem mrtvá. Chci být mrtvá. Bojím se, že když se nadechnu, přistihneš mě při životě a za to mě stihne krutý trest.

Kostnaté prsty obtočíš kolem mého krku. Hrdlo se stáhne. Napočítám do deseti. Ještě aspoň deset vteřin být mrtvá. Prosím.

A pak se nadechnu. Černé díry se roztáhnou do vše pohlcujících hlubin a rozšklebené čelisti se rozevřou v hysterickém smíchu.

S nádechem mi jako jedovatá žluč vklouzneš do plic. Není cesty zpět. Je nový den. Oči mám otevřené a musím dýchat. A ty se mi v plicích usadíš jako černočerný skleněný střep. S každým dechem mnou projede ostrá bolest. A tak tomu bude celý den.

Jsem zvyklá. Takhle to má být. Jestli chci žít, tak to musí bolet. To jsi mi řekla. Že nic než bolest a trest si nezasloužím. Že mě nikdo nemá rád a nikdo nechce. Že mě všichni odložili a opustili, protože jsem špatná.

Proto musím pykat. A tak pykám. Pykám, když mě kostnatýma rukama popadneš za kštici a vláčíš zaprášeným bytem. Pykám, když ležím na podlaze, ty stojíš nade mnou a v prstech žmouláš chomáč vytržených vlasů.

Pykám tiše. Protože za pláč je kopanec. Proto nepláču.

Pykám tiše. Protože za křik je vařečka.

Proto nekřičím.

Pykám tiše. A to tě ještě víc rozlítí. Snad si myslíš, že mě to nebolí a dostala jsem ještě málo, když nevydám jediný vzdech.

A tak mě chytneš za loket a prudce natlačíš nad vanu. Nohy mi zaklekneš. Silou se o mě opřeš až mi žebra skřípou pod tlakem o hranu vanu.

Proud ledové vody se rozehřmí. Buší do okrajů vany. Buší do temene mé hlavy. Ještě zaslechnu zacinkání špuntu na řetízku a pár nesrozumitelných nadávek.

Pak se všechno utiší. Všechno potemní. Ve spáncích mi buší, v žebrech skřípe. Poslední myšlenka, která mi v kakofonii cimbálovky v hlavě proběhne je: “Proč? Co jsem provedla?” Sama si ještě odpovím, i když vím, že ten hlas není můj: “Protože žiješ”.

Pykám tiše. Ležím promáčená a promrzlá na zemi koupelny. Kachličky mě studí a mně to dělá podivnou radost. Nejspíš jsem ráda, že vlastně vůbec něco cítím.

Pykám tiše. I dnes se někdy opřu nahým tělem o ledovou zeď koupelny. To ve chvílích, kdy si se sebou nevím rady. Zvráceným způsobem mě to uklidní a připomene, že žiju.

Pykám tiše. I dnes se večer co večer bojím zdí ve vlastním bytě. Bojím se, že uslyším to známé škrábání nehtů o omítku. Bojím se, že na mě v temných rozích a puklinách zdí číháš. Že čekáš na ten moment, kdy si nedám pozor a nadechnu se.

Pykám tiše. I dnes mám ráno co ráno strach se probudit.